Knihkupectví Avatar

Za čas a prostor

370Kč

Dnes již téměř legendární artefakt a určitě klasické dílo české ezoterické literatury. Jeho náklad dosáhl ve třech vydáních téměř 30.000 výtisků. Třebaže hlavním autorčiným tvůrčím záměrem bylo vést čtenáře k uskutečnění nejhlubšího vědomí za hranicí mysli jakožto základního životního principu a zdroje opravdového a trvalého štěstí, stala se tato kniha díky rozličným způsobům vnímání a interpretace jejích myšlenek pro mnohé zájemce také laskavým průvodcem a věrným pomocníkem v nejrozmanitějších situacích a sférách života. Podle ohlasů posloužila například jako moudrý rádce při zlomových životních rozhodnutích či závažných rodinných problémech, jako návod k nalezení psychické rovnováhy a duševního klidu, u někoho evokovala nejkrásnější niterné prožitky z dětství, jiného zase nejvíce upoutaly sugestivní a poučné metapsychické příběhy, které se skutečně odehrály. Dokonce byla používána jako léčebný magický amulet, který někteří lidé přikládali sobě nebo svým blízkým na nemocná místa v těle.

Názvy kapitol:

Jak vznešená je modlitba Otčenáš, Kouzlo a milost krátké cesty, Veliké tajemství, Milosrdenství dlouhé cesty, Maminčin medailonek, Křesťanská mystika, Příroda - velká učitelka, Hudba ticha, Karmajóga, Křesťanská symbolika, Mantrajóga, Lajajóga a pránájáma, Džňánajóga, Jak mě velký bratr pozval na společné Velikonoce, Jak mně svatá Terezie karmelitka vyléčila ruku, Světlá místa na zemi, Ve znamení Panny, Holešovické largo, O stigmatizacích, Síla důvěry v Boha, Síla odevzdání, Síla víry a naděje, Jednoduché mentální cvičení, Všem lidem dobré vůle!, Velká hra, O potřebě individuální cesty za Poznáním, Užitečné použití mantry, Zastav mysl - a budeš v Poznání, Bratrstvo ducha, Co je nirvána, O vnitřní příbuznosti lidí snažících se o Poznání, Třikrát o zvláštním způsobu intuičního poznávání vnitřní úrovně lidí, Jak Kamil „zmrzl“ meruňku, Intuice a vhled, Příhoda s budíkem, Nebojte se smrti a dalšího barda, Jak jsem nastoupila do podolského sanatoria, Zkušenost paní Adély, Starý dluh, Ikarův vzlet a pád, Jak jsme osvobodili nešťastného ducha, Pokání magistra Jeronýma, Krásné oči, Řetězová reakce

Vybrané kapitoly z knihy:

"Holešovické largo
Brzy po válce jsem se přestěhovala do pražských Holešovic. V té době jsem byla mnoho hodin denně vytížena zaměstnáním a studiem, ale každou práci jsem dělala se stálou myšlenkou na Boha a pro něho. Ve stálé bdělosti k němu jsem byla zahalena jeho svatou přítomností a milostí.
Přesto jsem využívala každičké chvilky uvolnění k ještě hlubší koncentraci a kontemplaci, ke sjednocení s Bohem. Jednou, při úplné relaxaci a uvnitřnění, se mé malé já počalo rozplývat a to, čím jsem se přitom za zcela jasného vědomí stávala, bylo všeobjímající a všeprostupující božské Já, vytvářející a naplňující celý vesmír.
Z lidského já tu zůstala již jen malá jiskřička, poslední nepatrná bublinka na nekonečném oceánu velkého Já, která se již již rozpouštěla v tichém odevzdání do stejnolité vody božského vědomí. Pojednou takto dohasínající jiskřička, takto rozpouštějící se bublinka uslyšela nádhernou tichounkou melodii Dvořákova Larga. Tu jsem tolik milovala. Její první větu jsem si podkládala vroucími slovy vyznání lásky k Bohu a voláním jeho svaté přítomnosti "Veliký Bože můj, Bože nezměrný".
Tato nejvnitřnější modlitba, jež vyjadřuje vzepětí duše toužící po Bohu, tato má přesvatá mantra, kterou jsem tak často radostně Boha volala a pomocí níž jsem se dostávala do jeho ještě větší blízkosti, ta se mi nyní připomněla v nejintimnějším okamžiku sjednocování duše s Bohem. Začala se vkrádat do vnímání dohasínající jiskřičky lidského já a toto zmírající a odevzdávající se já se ihned vzkřísilo jejím nasloucháním.
Malinká jiskřička lidského já počala chválit Boha touto přesvatou mantrou, jak to již mnohokrát dělala. Její melodie sílila, až se stala mohutnou, strhující. Byl jí plný vesmír a pohltila do sebe jemnost a tichost stávání se a přerozování lidského já v Já božské.
Lidské já opět vyhrálo tuto hru na dvojnost. Stalo se aspoň uctívačem velkého Já, jen když se mohlo takto zachránit.
A toto vznešené Largo, dříve tak povznášející a pomáhající, má nejsvatější mantra do jeho melodie vložená, předtím tak vznešená a účinná, má nejvroucnější modlitba, právě to mne vytrhlo z vrcholného okamžiku nejvyšší oběti. Bylo to na posledním stupni sebeodevzdání Bohu. Avšak toto spojení duše s Bohem, toto přerození se nemůže uskutečnit jinak než v nejhlubším mlčení, v největší tichosti mysli, bez sebemenšího jejího pohybu nebo záchvěvu, v naprostém vzdání se ega v mystické smrti.
Protože se ego dlouho vzdát nechce, chytá se každé příležitosti, i té nejsvatější, jen aby zemřít nemuselo. Ve vrcholném okamžiku je i nejsvatější mantra překážkou.

Bytosti Vesmírná, Beztvará,
Bezejmenná, Ó Bytosti!

Ty bez přívlastků.

Jak jsem Tě vzdálena,
když vzývám Tvou Milost
a plně ji dostávám.

Jak jsem Tě vzdálena,
když pěji Tvou slávu,
která mne zaplavuje.

Ó, lásko, spal se,
ó, touho, utop se v poslední vlně.

Propastná Hlubino,
pohlť to,
co stále ještě chce
být aspoň uctívačem.


Když se lidské já zcela uvědomilo, plakala jsem lítostí a prosila Pána, aby mi pomohl přejít tuto obtížnou hranici mystické smrti, od které se mnozí vracejí. Je to právě strach ze smrti, jenž je vrací do předešlé sféry "neomezeného vědomí". Prosila jsem tedy Boha, aby mi pomohl zemřít pro něho, že již nic jiného nechci.
Za několik dnů jsem se v kontemplaci mysli dostala opět do hlubokého stavu uvnitřnění. Stále více a více jsem se nořila do boží přítomnosti. Zpočátku jsem slyšela krásnou hudbu na způsob "proč bychom se netěšili". Tu jsem slýchala dříve dosti často. I když byly melodie podobné těm světským, zvuk byl dokonalý. Totéž mi sdělil o svých vnitřních zážitcích hudby jeden náš známý varhaník a skladatel: "Vnitřní hudba je dokonalá, ale zevní nástroje, i ty nejlepší, zdaleka tak dokonalé nejsou."
Na hudbu "proč bychom se netěšili", jež měla vyjadřovat radosti světa, jsem zřetelně do nitra odpověděla "To nechci" a nořila se hlouběji. Ihned se veselé tóny změnily v nádherný chorál, který vždy předtím povznášel mou mysl a mé city k Bohu.
Ale moje hlubší já opět řeklo: "To také nechci." A tu nejhlubší božské Já řeklo bezhlesým, přesto však ve vědomí zpřítomnělým hlasem:
"Co tedy chceš?"
Odpověděla jsem celým svým srdcem, celou svou bytostí:
"Zemřít pro Boha."
V tom okamžiku se zavlnil vesmír, rozpustil se a stal se nekonečným prázdnem. Zprvu, dokud jsem ještě vůbec vnímala, mi to připadalo, jako když uchopíte nekonečnou šálu upletenou z přečetných jednotlivých oček a trhnete za tu správnou nit. V jediném okamžiku se celá šála rozplete na svůj prazáklad, na jednu jedinou nit a i ta se rozpustí. Tak se vesmír rozpustil do své pralátky - božského bytí, ve kterém mé lidské vědomí zcela zaniklo.
Ale i tato zkušenost, i když trvala několik dnů, přece jen ještě nezůstala trvalou, i když v hlubině vědomí a v pozadí mysli již zřetelně setrvávala. Teprve po několika letech a také po dalších ponořeních (samádhi) se náznak dvojnosti rozplynul a již se nevrátil.
Z této zkušenosti, vyvstalé za časného rána letního slunovratu před mnoha lety, již nikdy nic neubylo ani k ní nic nepřibylo. Jen některé závislosti se postupně rozpouštějí. Tato zkušenost jednoty je naznačená v básni probuzení a v několika dalších.
Probuzení
Ráno jsem vstala,
abych Tě pozdravila
tak jako dřív.
Však ač jsi všude,
nikde Tě nenalézám.

Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné,
a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.

Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci -
neboť hle, již není Srdce,
a ani já tu nejsem jako dřív,
než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.

Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
a přec Tě tolik mám,
že zhaslo přání poslední,
bych objetí Tvé ještě vnímala.

V naprosté jistotě,
že vždy tak tomu bylo,
na Počátku a po všechny Věky Věků.
21. června 1958


Largo of the Holešovice Quarter
(This article was taken from Beyond Time and Space)

Soon after the second world war I moved to Prague, to the quarter of Holešovice. At that time I was very busy with my work and study, putting in many hours per day, but I did all this work for God with the constant thought of Him. In the permanent awareness of Him I was surrounded by His holy presence and Grace.
Nonetheless, I used each and every moment of relaxation for even deeper concentration and contemplation, with mind pointed to Him, for unification with Him. When I was completely relaxed and turned within, my little self started to dissolve and with full and clear awareness I became one with the all-encompassing and all-pervading divine Self, creating an filling the whole universe.
What remained of my human self was only a tiny spark, the last tiny bubble on the infinite ocean of the great Self, which was on the verge of dissolving in quiet surrender into the monolithic water of the divine consciousness. Then this dying-out spark, this dissolving bubble, heard a hushed marvelous tune of Dvorak’s „Largo“ from his New World Symphony, which I loved so much. To its first notes I used to add the words of my declaration of love to God, invoking His holy presence: „Great God, God boundless.“
This inner most prayer expressing the elevation of a soul longing for God, this holiest Mantra, with which I used to joyfully call God so often and with which I would get even closer to Him, came to me in the most intimate moment when my soul was becoming one with God. This prayer started to infiltrate the awareness of the dying-out spark of my human self and this dying-out and surrendering self was immediately brought to life by listening to it.
The tiny spark of my human self started to praise God with this holiest mantra as it had done numerous times before. The sound intensified in volume, till it became tremendous, ravishing. It filled the universe and engulfed the subtlety and stillness of the rebirthing of the human self into the divine Self, becoming one with it.
So my human self prevailed again in this game of duality. At least it became a worshipper of the great Self; if only it could spare itself like this.
The noble „Largo,“ so elevating and ennobling before, the holiest mantra of mine inserted into its tune, so exalted and effective - exactly this pulled me out from the peak moment of the highest sacrifice. It happened at the last step of surrendering myself to God. Yet this connection of soul and God, this rebirth, cannot take place in any other way than in the deepest silence, in the greatest silence of mind, without its minutest movement or quiver, in an absolute surrender of the ego in mystical death.
Since the ego does not want to surrender for a long time, it uses each opportunity, even the holiest one, to avoid its own death. At the peak moment, even the holiest mantra is an obstacle.

Universal, Formless Being,
Nameless, Oh Being!

Without attributes.

How distant I am from You
When I invoke Your Grace
And receive it fully.

How distant I am from You
When I praise Your Grace
Which is filling me.

Oh my love, burn yourself,
Oh longing, drown in the last wave.

Abysmal Depth
Engulf that
Which still wants to be
At least a worshipper.

When my human self fully came to itself, I cried from regret and asked the Lord to help me overcome this intricate verge of mystical death, from which many turn back. It is the fear of death that returned me to the sphere of „unlimited awareness,“ which is not the ultimate one. So I asked God to help me die for him, assuring him that I did not want anything else.
Several days later during contemplation I again reached a deep internal state. I was submerging more and more into God’s presence. Initially I could hear beautiful music similar to the famous tune from Smetana’s opera, Bartered Bride, with the lyrics „Come then let us all be merry since God grants us health today.“ I had heard it before quite often. Although the tune reminded me of those heard in the world, the sound was perfect. Later I heard the same ideas from an acquaintance of ours, an organist and composer: Inner music is perfect, while outer instruments, even the best, are not that flawless.
To the music, „Come then let us be merry,“ which supposedly expressed worldly joys, I gave a clear answer within: „I do not want this,“ and submerged deeper. The cheerful, merry tones changed immediately into a marvelous hymn, which always before used to elevate my mind and my feelings to God.
Since the ego does not want to surrender for a long time, it uses each opportunity, even the holiest one, to avoid its own death.
But my more deep-seated self said again: „I do not want this either.“ And the deepest, divine Self said with a mute voice, still present in my consciousness:
„What do you want then?“
With all my heart, all my being, I answered:
„To die for God.“
At the instant the universe swayed, dissolved, and turned into an infinite Void. Initially, while I still perceived, it seemed to me as if I held an infinite shawl knit from endless single loops and had pulled the proper string. In an instant the whole shawl lessened into a single thread and even that dissolved. In the same way the universe dissolved into its primal matter - divine Being, in which my human consciousness completely disappeared.
Even this experience that lasted several days did not remain permanent, although it clearly stayed in the depth of my consciousness. Only several years later and after several submersions (samadhi), the trace of duality dissolved and never reappeared again.
From this experience that happened in the early morning at summer equinox many years ago, nothing was ever lost nor was added; only some dependencies were gradually dissolved. This experience of Unity is alluded to in my poem, „Awakening,“ and several other poems.

Awakening

Awakening in the morning
To greet You
As before,
But although You are everywhere
Nowhere can You be found.

Your altar grew empty,
The rose fragrance is gone,
Everything else is empty.
And still You grow through all like a Bodhi tree.

You are not here as before, in my Heart -
Since lo! There’s no heart any more
Neither am I as before.
Then I wished to die in Your embrace.

There is no You and there is no me,
And yet I have so much of You,
That my last wish to feel Your embrace,
Has withered away.

In absolute certainty,
That it’s always been this way,
In the Beginning and for ever and ever.

June 21, 1958



Jak vznešená je modlitba Otčenáš
Otče náš, volám Tě z celého srdce, celou svou bytostí, v nejhlubší pokoře, v nejhlubším mlčení srdce, v nejhlubším zastavení promítání mysli a představ.
Ty, kterýž jsi na nebesích, kde žádné lidské promítání a chvění nemá místa, Tebe volám, abys posvětil jméno své v našem vědomí.
Ty, kterýž jsi bezejmenný, všechna jsou jména Tvá, neboť všechno je jen Tebou tvořeno, a proto každé jméno a každý tvar jsou Tvé - jsou Tvým jménem.
Jen v našem zdánlivě odděleném vědomí, a tedy zatemnělém nevědomostí, jsme se naučili rozlišovat Tvoji tvorbu jako něco od Tebe odděleného, a Tvůj věčný klid považovat za Tvá nebesa, kam jsme Tě ve svých představách umístili.
Jelikož jsme se kdysi sami od Tebe svou vůlí zdánlivě oddělili, i Tvoji tvorbu, které jsme součástí, jsme tím od Tebe vzdálili.
A nyní Tě volám, Otče náš - ne můj, ale náš - podstato a prapříčino všeho, dovol mi - a nám - uvědomit si sounáležitost s Tebou.
Posvěť se jméno Tvé, aby bylo shledáno, že je Tebou.
Přijď království Tvé, aby božské vědomí rozpustilo omyl oddělenosti individuálního vědomí od Tebe. V naprostém odevzdání sebe, v nejhlubší pokoře, celou svou bytostí svoluji k Tvé svaté vůli, aby bylo nerozlišené vědomí od Tebe a Tvé tvorby jako v nebi, tak i na zemi.
Svou odhalenou svatou přítomností prosyť jako chlebem vezdejším celý náš život a odpusť nám naše viny nevědomosti, neboť i my odpouštíme svým bližním jejich i naši nevědomost v nich. A nedopusť, abychom podlehli pokušení nového odloučení od Tebe, ale zbav nás zla zapomenutí.
Amen.


How Noble the Lord’s Prayer is

Our Father, I am calling you with all my heart, with all my being, in the deepest meekness, in the deepest silence of my heart, in the deepest stillness of my mind’s reflections and images.
You, who are in heaven, where no human reflection and agitation exists, I am calling you to hallow your name in our consciousness.
You, who are nameless, all names are yours, since all is created only by You, and so every name and every form is Yours, being nothing but Your name.
Only in our consciousness, seemingly separated and so darkened by our ignorance, we learned to discern Your creation as something separate from You and to consider Your eternal calm to be Your heaven, where we placed You in our imagination.
Since we ourselves, by our own will, have seemingly separated from You and also from Your creation, to which we belong, we have distanced ourselves from You.
And now I am calling You, our Father - not mine, but ours - the Essence and Primal Cause of everything, let me - and us - realize that we are one with You.
Hallowed be Your name, so that we recognize that it is You.
Your kingdom come, so that the Divine consciousness dissolves the delusion of separation of our individual consciousness from You. In full surrender of myself, in deepest meekness, with all my being, I yield to Your holy will, so that the Consciousness, which is not separate from You and Your creation, is as in heaven, so on Earth.
Nurture our entire life with Your revealed holy presence as with your bread, and forgive us our trespasses of ignorance, since we too forgive our neighbors both their ignorance and our ignorance in them. And do not lead us into the temptation of a new separation from You, but deliver us from the evil of oblivion.
Amen." 

Vázaná v plátně, přebal, ražba. Fotografická příloha. Formát A5; 280 str. Edice VHLED.
 

ISBN 978-80-85862-75-1


Přidat do košíku:


Vaše IP adresa je: 54.81.87.91
Copyright © 2017 Nakladatelství a knihkupectví AVATAR. Powered by Zen Cart | Hosting by Zserver