Setkání 1

190Kč

Kniha sestavená z autorčiných promluv, úvah a odpovědí na dotazy návštěvníků přednášek a besed.

Názvy kapitol:

Zázrak zvaný Boží pomoc
(ze setkání s Mílou roku 1998 v Praze)

Na chatě u Tomášů
(1993)

František Drtikol nejenom jako fotograf
(1993)

Promluvy
(ze setkání s Mílou roku 1997 v Praze)

Vánoční zamyšlení
(ze setkání s Mílou roku 1993 v Praze)

Buddhistické vnory
(promluvy a odpovědi na otázky v rámci cyklu
Buddhistické večery s Petrem Pavlíkem roku 1997 v Praze)

Pohled z druhého břehu
(promluvy a odpovědi na otázky v rámci cyklu Buddhistické večery s Petrem Pavlíkem roku 1998 v Praze)

Ukázka z knihy:

"Otázka: Proč hledající dosud na druhém břehu není - to asi každého zajímá?
Míla: Jenom když nechápe, že není žádného druhého břehu.

Otázka: Co když ale má hledající názor, třeba dosti pokročilý, že tu žádný druhý břeh není?
Míla: Jistě, ten, který se prozře, na to žádné názory nepotřebuje. Má vědění, ale nemá vědění. Je vědění, by se mohlo říct, ale držet se názoru - to je ještě pořád před tím druhým břehem.
Je už to hodně dlouho, co jsem sama chodila na buddhismus... Dnes mluvím spíš ze svého prožití a ze své zkušenosti, ne z vypůjčených názorů. Přesto to podstatné z buddhismu zůstane v člověku jako poučení. To se také kdysi velice hodilo. A jestli mám něco říci o svém způsobu prozírání, spíše mi prospěla syntéza více nauk. Nejenom buddhismus, také křesťanství a advaita mi hodně daly. Ono to má takovou společnou zlatou nit. Třeba se zdá, že některý systém jde dál, ale žádný stejně dál již nemůže.
Žádný systém nikam nedojde. Musí se zbořit!

Otázka: Mockrát jsem si myslel, že už jsem na druhém břehu, ale chyběla mi docela prostá věc - odevzdání.
Míla: To je velká věc a vůbec není prostá. Je to největší věc, která tu může být, protože sebeodevzdání na určitém stupni je naprosto nezbytné. A nejenom v buddhismu, ale i v křesťanství a advaitě.
Já se neřadím k žádnému duchovnímu směru či systému. Nejsem ani ta, ani ta. Kdysi jsem přijala syntézu všeho, co bylo akceptovatelné a co se mi jevilo dobrým. Proto mě nikdo nemůže považovat ani za buddhistku, ani za křesťanku, ani za nevím koho. V každé nauce uznávám to dobré, protože nemůže být jedno vyjádření pro všechny. Jak by to vypadalo? Vždyť lidé mají své vlastní individuální možnosti a také jejich cesta musí být individuální. A že se nějací sobě podobní sdružují v určité společnosti, to je úplně přirozené.
Povím vám jednu příhodu mé přítelkyně Marty, která byla se svým manželem kdesi na Blízkém východě. On tam byl obchodním atašé nebo něčím podobným. Ona je velice laskavá, moudrá žena, věřící v pravdu. Tedy ne v něco konkrétního, ale v pravdu samotnou. A jednou v poledne, když byla sama doma a vařila, uslyšela jak muezzin vyzpěvuje „Alláh jest jediný“. A milá Marta padla do samádhi. Jak je to možné, když na žádného Alláha nevěřila? Ten muezzin a jeho přívrženci si to nejspíš vykládali, že pouze ten jejich Alláh je jediný. Ale jistě jsou tam i moudří lidé, kteří vědí, že jedinost Boha je vlastnost všeobecná, ať si ho kdo chce nazývá, jak chce. A dokonce že ho ani nijak nazývat nemusí. A mezi takové se Marta zařadila, a tak padla do samádhi, když zpíval mohamedán, přestože ona sama žádnou mohamedánkou není.
Nebo v jedné pěkné knížce, která se jmenuje Devět bran, tam jakmile rabín zazpíval v synagóze „Bůh je veliký“, tak pobožný chasid Žíše padl taky do samádhi a nikdy už pak z žádného kázání další slova neslyšel. Vždycky byl při té pobožnosti tak hluboce ponořený. Vidíte, jaká to byla pro něj krátká cesta.
Co je to krátká cesta? V jakémkoli systému najdeme krátkou cestu a dlouhou také - podle opravdovosti člověka. Jestliže člověk má svou mysl opravdu čistou, tak pro něho je cesta krátká. Jestliže ale má ještě, jak se říká, „deset dalších želízek v ohni“, tak jeho cesta bude dlouhá, protože zapomíná, že jeho mysl musí být usměrněna do jednoho bodu a že i ten bod musí jednou opustit. Jinak by se na ten druhý břeh opravdu nedostal.
Řekla jsem už, k čemu je to veliké kouzlo - víte, já jsem na ty kouzla -, kterým je láskyplná bdělost? K tomu, co JEST! Přeložme si třeba to buddhistické Tathágata - takto jdoucí, takto jsoucí... Nemůže se nic jiného říct: takto jsoucí... a vidíte, tady je analogie v jáství člověka, nebo v duši člověka. Co je duše? Podle buddhismu je to jen takový konglomerát sil, který vznikl narozením a jednou zanikne. Takže - v nitru člověka. V každém je buddha, své buddhovství může objevit každičký člověk, nikoho nelze z té možnosti vyjmout, třeba proto, že je méněcenný - to naprosto ne, vždyť je jednota. Ale jestliže se obrátí k pravdě jedinou celistvou myslí, tak pravda ho osvobodí. Nemůže nic jiného, vždyť je to on sám ve své podstatě. Jestliže se k sobě obrátí, tak sám je žadatelem, sám je odpovídajícím, naplňovatelem.
Hovořili jsme tu o názorech, ale řekněte, jaký názor může mít člověk, který se naprosto odevzdal? Žádný. Jaký může mít o něčem názor v jednotě? Naprosto žádný. Kde je plnost všeho, tam je vědomí a vědomí je vědomé... i když tam není nikdo druhý, kdo by si uvědomoval. Ale vědomí je vědomé, tudíž tam nemají žádné názory uplatnění nebo místo."